Jakékoli použití či využití obsahu či formy těchto webových stránek, ať již zcela či z části, je bez předchozího písemného souhlasu majitele porušením autorského zákona.
Sladká Neapol
Vidět Neapol a zemřít.
Byl jsem mnoho let zvědav co mne čeká, až se ponořím do šumu tohoto opěvovaného města. Určitě mi něco i po létech zůstalo v mysli.
Symbolem tohoto rozlehlého města je sopka Vesuv. Ještě před přistáním na letišti v Neapoli zakrouží letadlo naposledy nad městem a oči skoro všech cestujících směřují k jedinému bodu, k hoře s velkým kráterem.
24. srpna roku 79 se ozval první výbuch Vesuvu, kdy začaly padat kameny, láva a bahno se valilo dva dny na města Herkulaneum a Pompeje a nad tím vším klesal k zemi popel. Musela to být hrůza, nastala zkáza a smrt všeho živého.
Cesta autem z Neapole olivovými háji a vinicemi ve vedru také není pro dnešního návštěvníka nic příjemného. Snad jen zastávka na plazivé silnici u prodejce jedinečného vína ze svahů plných škváry, který nabízí Lacryma Christi nebo známější Frascati je útěchou před fádním výstupem pěší stezkou, která je vysekaná do lávových polí a vede až na vrchol Vesuvu.
Vstupné se platí před vrcholem vlastního výstupu, než nahlédneš do obrovského kráteru, tedy buď jdeš dál nebo se vrať po hodině cesty v prachu a vedru. Občerstvovací kolona hned nabízí produkty zdařile vyvedené na reklamních tabulích. Něco jsem vybral pro sebe i pro manželku, jinak bychom asi padli žízní. Při platbě jsem musel převzít i lísteček z kasy a uschovat si jej, dle příkazu prodejce.
Nechápal jsem a začal nahlížet do hlubokého hrdla sopky Vesuv. Několik zajímavých přírodních partií, strmé břehy, vodní páry, na víc si nevzpomínám. Čas se pro mne zastavil při představě, že město Neapol i Neapolský záliv uvidím z odvrácené strany. Chyba lávky, byl to neprodyšný poklop smogu, který tomu zabránil.
Po cestě dolů jsem si představoval valící se kameny a nekonečný popel, který spadl na Pompeje, na chrámy, paláce, ulice tehdy již s chodníky a přivedenou vodou pro zdejší lid.
Hned na kraji, kde opět začínala současná civilizace, jsem chtěl vidět připravovat italskou kávou v malé kavárničce na typickém malém náměstíčku s fontánou uprostřed a malebnými úzkými uličkami po stranách, jako v černobílém filmu. Zase lísteček z kasy do mé ruky za kávu a zmrzlinu. Několik vět pro skoro němé starce, několik srků espresa a hajdy do města plného auťáků.
Město je skutečně rozlehlé, rozložité. Život se odehrává nejen na vyhřátých ulicích, ale také v autech, která jsou přecpána pasažéry v jakémkoliv čase, hlavně večer a v noci. Každý z miláčků má několik bezvýznamných bouchanců ze všech stran, každý musel bourat s každým. Nikde jinde na světě jsem to neviděl. V tunelech se jezdí potmě, někdy i v protisměru, což se také nevidí všude. Připadalo mi, že se šoféři nahánějí po městě, proto snad i ten smog. Zastavení na Campari se sodou nebo Negroni v lobby baru ve starším klasickém hotelu na nábřeží patří k běžným zvyklostem cizince. Vedro dělá své a proto není divu, že se nic neděje a nehýbá. Vše je při starém.
Jen večer vše ožívá, hlavně ulice a ještě více uličky. Lidé doslova vylézají z domů, povídají si a začínají žít po svém. Musím říci, že město není zrovna čisté, zato je veselé a živé. Nejvíce žijí přístavy a hlavní ulice, je na co se dívat se sklenkou a pokladním blokem v ruce. Italské město je každé svoje, Neapol nejvíce.
Miloš Tretter